znovu 1/2

23. ledna 2017 v 23:39
Je to divný, ale každej asi máme věc, na kterou sme pyšný. Že sme jí jako dokázali udělat, že sme mysleli, že to nepůjde a ono to šlo a byla to jen naše zásluha. Nikdo nám nepomáhal, nikdo neříkal "skoč", nikdo nás u toho nedržel za ručičku, bylo to na nás. A bylo to těžký. A jakože ne těžký, spíš docela jako kurevsky nemožný.
U spousty lidí to bylo něco fakt obdivuhodnýho, třeba že ti umřela manželka a ty si se dokázal postarat o vaše děti, i když určitě přišla chvíle, kdy si to chtěl vzdát, vysrat se na to. Nebo že ti umřelo malý dítě, mimino, co se ještě ani nerozkoukalo a ty ses vlastně taky ještě ani nerozkoukala a už bylo pryč. A ty sis určitě řekla "a co teď jako doprdele budu dělat?" A nevěděla si. A pak si to zvládla, zvládla si objednat hrob a koupit tam kytky a tak, protože to šlo, protože si to dokázala.
Ale jsou to právě i menší věci, takový, kdy nikdo neumírá doslova, ale stejně vlastně umře. Ztratíš ho. Neumře, ale vyhodíš ho. Nebo on vyhodí tebe, na tom zas tak nesejde. Prostě už se nebavíte a nesaháte na sebe a nesmějete se a nebrečíte, prostě se vůbec neznáte, každej to děláte někde jinde a nikdy se o tom nedozvíte. A říct někomu "umři"? "umři a povídej si s někym jinym a sahej na někoho jinýho a směj se s nim a breč, já toho všeho už vůbec nechci bejt součástí"? To je prostě právě ta ne těžká, ale spíš kurevsky nemožná věc. Ale pokud je to správný, tak jsme schopný to udělat. A pak nám dojde, že jsme na to pyšný. A že nás to změnilo. Protože teď už víme, že jsme schopný to udělat. Že to neni kurevsky nemožný, jenom prostě docela těžký. Že už se z toho neposereme a umíme to. Umíme bejt bez něj, umíme bejt sami a když na to přijde, tak i objednat hrob pro svoje dítě.
Tuhle jsem jela busem a jedno dítě spadlo ze sedačky na zem, jakože fakt docela šlupka, ale stejně si pamatuju, že když se ti něco takovýho stane, první reakcí není, že to bolí, ale že se lekneš. No a to dítě se leklo, a tak začalo řvát. Prostě řvalo na celej bus, protože se leklo a pak to bolelo. A mně došlo, jak je to super reakce. Jak je to přirozený. Že se ti něco stane a ty se rozbrečíš, i když na tebe kouká dvacet lidí a patrně je tim hlasitym řevem docela obtěžuješ. Ale co je ti do háje do toho, protože to je přece normální, ne? Ty už bys to ale teď takhle neudělal. Ty bys právě věděl, že už se ti něco takovýho stalo, že už si spadnul a bolelo to a pak to přešlo. Už víš, že to umíš.

A tohle všechno je na jednu stranu hrozně super, protože seš něco jako šampion. Nemůže ti ublížit, když spadneš, když něco ztratíš. Už to znáš, víš, že nepoůže řvát, že to bude prostě tak nějak v pohodě. Ale na tu druhou stranu je to fakt děsný. Protože se nebojíš. Nesnažíš se. Došlo ti, že to nepotřebuješ.

Bavily jsme se teď s holkama a při klasickém rozebírání problémů světa jsme došly k tomu, že všichni nakonec chceme stejnou věc. Chceme bejt v pohodě, chceme klid. Neni to tak, že by nebylo období, kdy chceš odškrtávat sto kluků v deníčku nebo tak, že nechceš vypadnout někam, kde je všechno nový a ty musíš všechno zařizovat, což je něco jako opak klidu. Ale prostě nakonec tě tohle všechno stejně přestane bavit a chceš prostě jen bejt v pohodě a mít klid- neřešit každej tejden nějaký drama a nemít pevnou půdu pod nohama.

Dlouhou dobu jsem si teď myslela, že jdu správnym směrem. Že je všechno tak, jak má být, že se dostávám na správný místo. Ale teď mi nějak dochází, že to asi bylo tim, že jsem nemusela nic rozhodovat, nic měnit a víceméně na ničem zas tolik nezáleželo. Jenže teď už si zas komplikuju život upínáním na lidi, se kterýma buď můžu být napořád a nebo budou muset jednou umřít. Už zas musim rozhodovat, co budu do budoucna dělat. Kde budu brát peníze a kde budu bydlet a všechny tyhle dospělácký věci, který nějak nekorespondujou s mojí dávně naivní představou štěstí v místě, kde je věčný jaro venku i ve mně.

 

1/2

18. března 2016 v 0:39
Je 17. března. Je svátek svatého Patrika, což mi připomněl jednak facebook a jednak cesta ze školy domů kolem Immigrant baru, což je asi nejznámější místo v Brně, kde se čepuje Guiness. (Kterýho sem tam ochutnala! Jedna položka z thingsbeforeidie zase zmizela.) No a taky jsem před chvílí měla tu nejlepší přednášku za celou éru svého vysokoškolského a možná vlastně jakéhokoli studia. A chuť psát. Hrozně dlouho jsem kromě vopruzů do školy nic nenapsala. Když teda nepočítám své portfolio, které se vlastně stává už takovým menším literárním počinem. Jupí, fňuk- dosazeno dle libosti a hlavně momentální nálady. S potěšením oznamuju, že teď je to jupí nálada. Z velké části právě díky té dnešní přednášce. A následný cestě domů, kdy jsem se proplétala mezi zpívajícíma lidma s obrovskejma irskejma kloboukama na hlavě a přemýšlela. To je ta síť, jak spolu všechno souvisí, no. Ten den, Patrik, přednáška, vzpomínky, portfolio, psaní a tak vůbec.

Můj velkej problém je a vždycky bude, že mám neutuchající sklon očekávat něco lepšího. Ve všem, ve všech. Takový ty okamžiky, kdy si říkám, jo tak tohle je top, tohle je strop, lepší už to bejt nemůže, jsou pro mě v mnoha ohledech nejkrásnější, nejvzácnější. Takový to "miluju život." Třeba pohled do nebe, záchvat smíchu, prázdná hlava. Víš jak.
Ale někdy to nejde. Někdy je to tak hrozně omezující. Když si to vztáhnu na "přízemní aspekty" mýho života tak třeba kluci. Nebo řekněme spíš partneři. Nějak nedokážu uvěřit, že si někdy řeknu- lepší to bejt nemůže.
No a dneska mi právě došlo, že abych si to mohla říct, musím si ještě něco...odžít. A pak to třeba půjde. Vlastně jsem o tom docela přesvědčena. A to je ten důvod, proč se těšim na to, že oslavim dvacáté jubileum u portfolia. A vlasně na to, že budu občas smutná, že jsem tak nějak sama. A na to, že si budu ještě stokrát vyčítat, jaká jsem ledová královna. Protože to má důvod. On nemusí být perfektní a ani já nemusím být perfektní, ale musím mít pocit, že líp už to nejde. Že víc nejde. A to tak nějak z hecu nepoznám. Tím hecem vlastně myslim "lásku", bum, velkej třesk, pobláznění. Poznám to z života.
Nemyslim si, že to je univerzální návod pro každýho. Pro ně třeba. Ale cejtim, že pro mě jo. Stopro. Devadesátdevětpro.

Co se vlastně týče tý přednášky, tak ji měl Don Quijot se smyslem pro realitu. Ideálka. A napsala jsem si jeho "sedmero." Tak to nejvíc nejdůležitější, jo?
Nečiň přání otcem myšlenky.
Dělej obchody stylem win:win.
Nos hlavu v oblacích, choď nohama po zemi. Snění je povolený doping. (Miluju a naprosto rozumim tý idee, že cvičit a připravovat si děkovnou řeč při získání ceny je mnohem lepší, než ji pak ve skutečnosti říkat.)
Věnuj se tomu, co přináší uspokojení. Protože když to nevyjde, tak si to aspoň užiješ.

Taky bych se hrozně ráda zmínila o přípitku. O přátelství, který pořád mám a budu mít už asi napořád.
Páji štěstí, který si dovolim vztáhnout na štěstí všech milovaných. To totiž znamená tak moc.
Láska, kterou musíme cítit. Která tu musí být pořád, protože nic neni víc.
A budoucnost, protože bez ní by nám to bylo všechno k ničemu.


hvězdy

20. července 2015 v 0:17
mám se hrozně dobře.
protože mi došlo, že nemám co napsat do okýnka, kde můžete napsat stížnosti a věci, co vás trápí a ono se z toho pak stanou hvězdy. a taky proto, že K. řekla, že neni spokojená se svym životem, protože najednou změnila žebříček priorit a já věděla, že je sice docela blbý, že nevim, co chci, tudíž žebříček priorit je pro mě nula nula nic, ale taky mi došlo, že to všechno ještě můžu zjisti a vytvořit a nejsem ničim omezená. že to stoprocentně a tisíciprocentně stálo za to. a byl to fakt bezva pocit.

mám za sebou první rok v Brně. ve městě, kde jsem byla v sedmý třídě, když jsem platonicky milovala tadýdáho. a pan Pé byl pro mě jednim z nejdůležitějších. a taky jsem měla M. a M., který už teda vlastně zase mám, juhů. no a hrozně se mi tam líbilo. pamatuju si jahody na zelňáku, i když to jsem vlastně ještě nevěděla, že je to zelňák.
podruhý jsem tam byla s D. a nelíbilo se mi tam ani trošku. ale měli tam dobrou pizzu a když maj někde dobrou pizzu, tak to přece nemůže bejt tak ztracený, žejo.

hrozně si užívám společný bydlení s holkama a myslim, že s nima zůstanu bydlet asi nadoživotí, to jako do konce života. vim, že dřív jsem se docela často zaobírala myšlenkou, co to je přátelství a jestli mám přátelství. tak tohle je ono. úplný porozumění a podpora, ať se stane cokoliv- doslova cokoliv. a jistota, že jestli někdy budu mít svatbu, tak ony tam budou a že jestli ony budou mít děti, tak já je uvidim a tak no.
co se týče školy, tak mám nejhorší průměr v historii všech historií. :D takže tu podobnost s rory můžeme zas všichni rychle zapomenout. :D pozitivní je, že jsem nemusela vlastně nic opakovat a všechno tedy jde podle plánu.

no co se týče lásky, tak se mi hrozně líbí tohle:
we are created from love and for love.
love isn't something you find, love founds you.
no a taky že láska je to, vo čem to tady je.:))
jo, jsem takový malý hippík a když mluvim o hippíkovi, tak mi došlo, že jsem letos poprvý slyšela a viděla vypsanou fixu naživo a že to bylo úplně skvelý.
a tak nějak všechno, co s nima prožívám je prostě úplně skvělý.
a pokračuju v tvorbě portfoila, protože jsem ten hippík a taky proto, že nezávazný muckání je jedna z nejlepších a nejzábavnějších věcí ever.

dokoukala jsem med meny. už nebude žádná další série, žádnej don. žádná peggy. žádnej ted a betty. ale hlavně žádnej don no. moje slabost pro starý charismatický chlapy se ale z dona a pana pé přesunula na harveyho spectra ze suits, takže pohoda. svojí pravidelnou dávku dostanu. :D

asi od března do začátku prázdnin jsem chodila do práce. nebylo to špatný, když mi všechno hezky šlo a stíhala jsem a sportovci na mě pomrkávali a těšila jsem se, jestli přijdou mucíci nebo cíťa. blbý bylo, když mi něco nešlo hezky, když jsem nestíhala a když jsem se bála, jestli přijde čurák nebo mě petr zas za něco sjebe. ale vydělala jsem si na party life a hadříky a jídlo a věci, co tak hrozně nutně potřebuju a hlavně zjistila, že tvoříme tým s Ním a že už o tom nikdy nemusim pochybovat. že ať se to na první pohled jeví jakkoli, on mě v tom nenechá. a to byl rozhodně jeden z top tří momentů mýho života.

jsem spokojená. mám naprosto všechno, co potřebuju a co jsem chtěla.
pocit, že mám přátele a že to vim. pocit, kdy cítím, že mě někdo má rád. svobodu. sbírání zkušeností a posouvání se dál. nový věci a zároveň zázemí. město i vesnici. pocit, že někomu připadám krásná. můj tým. koncerty a festivaly. víno. a naději a těšení se.